Vzpomínky

Prvosenka jarní

30. dubna 2012 v 19:46 | atevit
Konec dubna jak to nám to letí a já tu musím napravit rest. Celý měsíc jsem tu nebyla ne, že by nebylo žádné zajímavé téma, ale je těžké si najít nějakou tu chvilku.
Je poslední dubnový den tak honem honem něčím přispějeme, konečně se nám jaro předvedlo v plné parádě a trochu nás naladilo i na letní strunu. Víkendík malá letní ochutnávka. a doufám že to bude pokračovat.
Měsíc duben je u nás ve znamení probíhající rekonstrukce bytu takže tak trošku chaosu, což každý z vás asi zná moc dobře.
Náš byt přizpůsobujeme počtu obyvatel což se nejvíce týká těch nejmenších a jako hlavní úkol je, aby měli svůj pokojíček i z důvodu že za pár měsíců budeme mít doma školáka a ten bude potřebovat svůj studijní koutek a my si dovolíme menší luxus v podobě vlastní ložnice i když spaní bez mrňousů bude ještě dlouho v nedohlednu protože naše Ninka je ještě závislá na mojí maličkosti a to hlavně v noci, ale mi toto nehrotíme protože víme, že i Radimek si to užil stejně sice se moc nevyspím ale o tomto jsem tu jsem tu už kdysi psala zde http://atevit.blog.cz/0908/na-dobrou-noc-a-stastne-detstvi

A co nás čeká dál...no tak třeba například v té nejbližší době to jest zítra na prvního máje máme v plánu pokud bude počasí přát vyrazit k dědovi na zahrádku jako tradičně každý rok sázení brambor, aby jste byli v obraze tak zde http://atevit.blog.cz/1105/prvni-maj-sadby-cas
A protože naše princezna má ráda kytičky tak jsem dám jednu kytičkovou příhodu a bude to i tak trochu malé zavzpomínání na má dětská léta.
Minulý týden ve středu, jestli se nepletu byl to zrovna takový studený den jsme vyrazili ráno autobusovou dopravou k babičce do Kunratic den předtím bylo krásně slunečné počasí a tak jsme počítali i se stejným počasím den následující, ale ouha marná touha večer se rozpršelo a ráno to nebylo o moc lepší sice přestalo pršet ale hned při pohledu z okna mi bylo jasné že pokud se vylepší tak zase takový rozdíl to nebude. Rozhodně nás to od návštěvy neodradilo.
Dorazili jsme na místo určení. U babičky už na nás čekal čajíček a snídaně.
Babička šla dát slepičkám na velkou zahradu a Radimek šel sní když přišli měl v ruce květinku prý pro Ninku byl to petrklíč.
Krásný žlutý petrklíč, "mami koukej koukej já mám petrklíč je jich tam na zahradě hodně."
a já si hned vzpomněla:
Když jsem byla školačka často jsem běhala do nedalekého lesa který byl pod strání u domku mojí babičky, bylo to takové lesní království a představovala jsem že tam prožívám různá dobrodružství např. že jsem víla nebo jiná pohádková bytost a trhám květinky a bylinky.
Taky jste byli děti tak to pochopíte.
Jednou při těchto představách jsem našla místečko, kde byl kousek krásně žlutého koberečku z petrklíčů. Rozhodně jsem je nezačala hned trhat, ale jen jsem vyloupla dva kousky i s kořenem a se svým úlovkem jsem pospíchal domů, že si ho zasadím na zahrádku. Doma jsem jeden petrklíč zasadila na skalku a druhý jsem zasadila na velikou zahradu pod starou jabloň, ta už tam teď nestojí. Petrklíč na skalce se neujmul, ale ten na zahradě ano.
I mamka si na to taky vzpomněla a když Radimek viděl petrklíče vzpomněl si že si je ukazovali ve školce a chlubil se tím babičce. A babička mu hned řekla, že jsem je tam zasadila já když jsem byla malá. Tak hned jeden utrhl že ho ukáže Nince.
"Ninko koukej tenhle petrklíč na zahradě zasadila maminka."
Petrklíče jsme si šli hned vyfotit. Pro vás...
Vsadím se že příští rok na jaře jich tam bude zase o něco více.

Ještě jedna Radimek u babčky na zahradě a její tulipány


Tak všem přeji krásné sluníčkové počasí a nezapomeňte na malou líbačku pod rozkvetlím stromem.....

atevit

Jak nás příroda vykoupala

9. března 2012 v 20:05 | atevit
Takže zpět do minulosti ano, ano budeme vzpomínat. Na dobu nedávnou a to zpět do roku 2010 srpen.Tak schválně při spojení těchto čísel a měsíce koho napadne slovo voda...?
Vzpomínám si jak několik dní lilo a lilo a lilo a ve zprávách hlásí stálý déšť a stoupající vodu.
7. srpna ráno kolem 6hod mě vzbudilo houkání obecní sirény, stalo se to co se dalo předpokládat vylila se řeka a hasiči vyjíždí. Sledujeme zprávy, ale nic konkrétního nevíme žádné zpravodajství co by se týkalo okolí Frýdlantu nic, asi to zase tak hrozné není touž by bylo ve zprávách. Občas pod zpravodajstvím pojede text se zprávou že je třetí stupeň pohotovosti v Libereckém kraji.
Osmá hodina raní volá mamka:
"Ivo jak to tam u vás vypadá?"
"No tady pořád prší a hasiči jezdí na Vísku a mají pohotovost jinak tu vodu nemáme"
"Ivo tady je to hrozný všude okolo nás je voda z potoku je řeka a padají baráky !!!"
"Cože??? V Heřmanicích a odkud se bere…???"
"Já taky nevím odkud se bere!"
Nechápala jsem je tam malý potok, napadlo mě že mamka přehání a nebo si dělá srandu.
"Ivetko všecko je pryč …" mamka zněla opravdu vážně
"Co pryč…?
"No zahrada, altánek odplaval, úplně ho to rozsekalo jsou u nás sousedi chalupáři utekli na poslední chvíli, mají domek pod vodou a paní M… to odneslo"
"Jak odneslo?"
"Voda jí smetla z domu, chlapi jí šli zachraňovat a před očima jím jí smetla,utrhl se kus domu. Jirkovi spadlo půlku baráku. Prosím tě zabalte si věci a utíkejte na kopec měj vše připravené a odvezte auto někam kam se nedostane voda, hlavně nezůstávejte v baráku"
Rychle jsme se rozloučili a já zůstala sedět a přemýšlela o našem hovoru ani se mi to Pepovi nechtělo říkat, vždyť mi to ani nebude věřit že se v Heřmanicích něco takového děje.
A měla jsem pravdu
"Si děláš srandu?!
"No fakt mamka mi to teď volala padají tam domy a paní M... to odneslo. Jed se podívat na řeku jak to vypadá a kam se dá projet."
Vzal klíčky a synka a jeli se podívat na řeku. Já začala shromažďovat oblečení a ze skříně vytáhla tašky. Ještě jsem nebyla úplně rozhodnutá jestli začnu dávat věci do tašek, ale další telefon mě přesvědčil, volal brácha z Chrastavy, byl na noční směně
"Ahoj jak to u vás vypadá?"
"No zatím dobrý Pepa se teď jel podívat s Radimkem na řeku, ale ve Vísce se už vylila řeka, jezdí tam pořád hasiči.
"Tady je to katastrofa nemůžeme se dostat z práce strhalo to mosty a silnice nedá se nikam jet jsme tu odřízly, to bys nevěřila voda se valí z kopců odevšad."
Prý má přijít povodňová vlna i do Višňové, jděte někam na kopec nezůstávejte doma."
" Mamka už volala v Heřmanicích padají domy a je to tam prý hrozný."
Jakmile jsme domluvili na nic jsem nečekala a začala jsem balit věci plínky, jídlo, doklady. A lítala k oknům na hřišti se už začali tvořit laguny a lidé stále chodili k řece po vesnici začali rozvážet pytle. Mezitím se kluci vrátili z průzkumu a hlásili že už se nikam nedostaneme a že všechny cesty jsou zatopené a projíždí jen hasiči a traktory a taky viděli uvízlé zatopené hasičské auto.
Další obrázky z první serie Povodně ZDE http://atevit.blog.cz/galerie/povodne/1-voda-visnova

Spoluobčané začali odvážet svá vozidla na kopec k panelákům. Vypnuli elektřinu. Hasiči nám přivezli pytle dozvídáme se že ve Vísce je to jedna velká katastrofa. Také nám oznámili, že si máme připravit věci, že nás budou evakuovat do školky protože voda se valí i z druhé strany od řeky. Kamarádka která bydlí kousek od nás a kde by se zrovna voda nečekala stačila jen taktak utéct s dětmi z domu. Manžel moc nebyl z evakuace nadšený. A rozhodl se zůstat a hlídat byt. Já byla rozhodnutá jít jen s dětmi nedokázala bych si představit, že by nás pak někde v noci tahali oknem z domu a komplikovali by jsme práci hasičů.Vždyť nikdo nevěděl jak voda bude postupovat.
Voda už tekla zahradou a dostávala se ke schodům a sousedům se už dostala do domu. A Představa jak s dětmi zůstanu uvězněná mezi valící vodou byla stresující. A stále se mluvilo o velké vlně která má přijít.. Radimek už byl také ze všeho vy nervovaný a v jeho očích byla panika, padla i otázka jestli mu voda neodnese hračky.
Asi kolem třetí hodiny pro nás přijeli hasiči, zastavili u branky to už byla voda na třetím schodu u hlavních dveří. Hasiči trvali na tom že se musíme evakuovat všichni, takže i s námi do hasičského auta nastoupil i taťka a babička zbytek rodiny zůstal nahoře, s tím že nikam nepůjdou i přes marné naléhání hasičů.
Pamatuji si jak byl Radimek nadšený že se veze hasičským autem, alespoň trochu radosti v jinak napjaté situaci. Projížděli jsme vesnicí a voda tekla po silnici. Hasiči se stále domlouvali vysílačkou. Nejvíce starostí jim dělali lidé co odmítli jít ze svých domů, zaslechla jsem jak pro někoho musí poslat vrtulník že jim praská dům nad hlavou a přitom je už byli evakuovat načež to odmítli. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsme se rozhodli správně a nekomplikovali jim to ještě víc.
Nebyli jsme jediní, ve školce bylo už pár rodin a důchodců. Naše Ninka byla nejmladší evakuovaný občan ve školce.
Ve školce o nás bylo starostlivě postaráno hasiči a lidi z úřadu se chodili ptát jestli něco nepotřebujeme, vařila se plévka a káva i v provizorních podmínkách bez elektřiny. My měli jídlo sebou naházela jsem do plážové tašky obsah ledničky a sladkosti pro děti a pití. Měla jsem sebou deky pro případ přenocování a náhradní oblečení. S dětmi jsme se usadili v herně, která byla prázdná, jelikož ve vedlejší místnosti byli starší lidi, tak aby je děti nerušili a mohli si v klidu povídat. Radimek měl zase další nový zážitek měl školku sám pro sebe a hlavně hromadu hraček k dispozici. Ninka byla hodná. Venku bylo slyšet helikoptéry a tekoucí rozbouřený vesnický potůček který si razil cestu silnicí popelnice mi a ploty.
Asi po třech hodinách strávených ve školce kolem 17 hod se začal potok vracet zpět ze silnic do svého koryta a nám bylo jasné, že voda opadá. Taťka se rozhodl vydat s Radimkem na průzkum jestli už je situace lepší. Zpátky už přijeli autem řeka kulminovala a silnice už se dala projet naložili jsme věci a paní sousedku s babčou a jelo se domů. To byla úleva. A hlavně radost z že nebudeme s miminkem na noc mimo domov. Ale co by se asi jiného dalo dělat pokud by voda neopadla.
Voda se nám dostala do sklepa byl celý zatopený, jinak na zahradě bahno bazén zůstal pořádku což bylo dobře, protože později nám i okolí sloužil jako zdroj vody na umývání a stíráni. Voda a elektřina nebyli stále dispozici. A to asi tři dny. No, ale hlavní je to že už nepršelo.
Druhý den ráno zjišťujeme jestli se dá někam dostat, chtěli jsme jet k našim do Heřmanic a do města nakoupit pitnou vodu, ale Frýdlant byl celý uzavřený, k mému údivu byl také pod vodou a sním i obchody a voda se dostala i na náměstí do banky a strhala mosty. Kolem jedenácté hodiny se uvolnila silnice přes Předlánce a my se vydáváme do Heřmanic. Všude jezdí stále blikající hasiči těžká vojenská technika a převáží lidi od nádraží a pomáhají kde se dá.Odklízí se naplaveniny. Funguje to a to je fajn, člověk se hned cítí díky tomu lepe a bezpečněji. Doslova s otevřenou pusou koukáme jakou voda nadělala paseku a zkázu. Prolítla Frýdlantským výběžkem jako smršť a napáchal velké škody. Musíme objíždět Frýdlant, spousta silnic je zničených a silnice pod zámkem je zcela pryč. Všude na křižovatkách jsou policejní hlídky a korigují doprav a ukazují směr. Cestou potkáváme vojenská, hasičská auta, obojživelníky, jeřáby a ve vzduchu zase řvou vrtulníky. No jako by jsme projížděli válečnou zónou.
Jediná přístupová cesta do Heřmanic byla kolem lomu přes dědovu zahradu. Na křižovatce u lomu nás zastavila policejní hlídka ptali se nás kam jedeme. Řekli jsme jim, že jedeme k rodičům a že bydlí hned pod lomem. Pustili nás, s tím že auto musíme nechat na kopci. Tam už bylo plno zaparkovaných aut vypadalo to jako parkoviště u supermarketu.
Vzpomínám si jak mi bylo ze všeho úzko a netušili jsme co nás čeká, moc se mi ani nechtělo nikam jít.
Na ten pohled z kopce dolů nikdy nezapomenu , byl to takový ten obraz co se vám vryje do paměti a už tam zůstane, i přesto že jsem měla sebou kameru a byla připravená to natočit tak v ten moment to nešlo. S rukama na obličeji jsem koukala na tu spoušť a se slovy po česku "TY VO…E"
Další moje slova byli, "Kde je silnice, kde je zahrada, Pepo koukej dům paní M… je pryč." Stáli jsme a čuměli doslova, tohle se nedalo čekat. A proč prostý důvod nikdy jsme to ještě nezažili a na vlastní oči neviděli . Když na to kouká člověk v televizi je to úplně něco jiného. Tam kde byla silnice, byla hromada kamení a sutin kusy asfaltu trčeli sem tam, dva nám známe domy byl pobourané a zahrada samý kmen a harampádí, vlastně den předtím to harampádí nebylo, ale věci které někomu patřili a voda je odnesla na nynější stanoviště. Bylo to jako by tam explodovala bomba jen místo kráteru vymleté laguny asfaltu a nánosy písku. Zahrada na které jsem minulý týden učila Radimka jezdit na kole a záhon na kterém jsme sázeli cibuli byl pryč místo toho díra plná vody. Domek, který si chalupáři opravili, ten už byl na odpis. Pamatuji si jak jsem mamce říkala "Tak tohle točit nebudu to ne…?! "měla jsem toho špatný pocit, hlavě kvůli lidem co tam bydleli. Mamka s tetou mi ale řekli "…jen toč protože tomuhle nikdo neuvěří." Na chvíli jsem kameru spustila a něco málo natočila. Pak jsme šli trochu pomoct sem tam něco posbírat, ale práce tam byla spíše pro bagry. Zajišťovali se domy aby nespadli. Na místě už jezdil bagr a nákladní auta a odváželi sutiny. Důležité bylo hlavně prohrnou alespoň nějakou cestu aby se technika dostala dál do vsi. Koukala jsem na ty domky sousedu jak se jim valila voda 3 m vysoká domem a oni byli nahoře a psy a zvířata jim odnášela voda a nic nemohli dělat.
další obrázky z heřmanic zde http://atevit.blog.cz/galerie/povodne/2-hermanice

Naše vesnice měla jediné štěstí, že se voda rozlila do luk a polí. Jinak by to u nás vypadalo podobně.
Cestou domů jsme se zastavili v Kunraticích u bratra a půjčili si čerpadlo s generátorem, abychom mohli pomalu odčerpávat vodu ze sklepa.
Když jsme dorazili domů tak už ve vesnici byli hasiči z jiných měst a vesnic se svým vybavením, aby pomohli kde se dá, od domu k domu odčerpávali vodu. Čerpali i večer stále jezdili a pomáhali. Na hřišti přímo před našimi okny startoval každou chvíli vrtulník a taky tam postavili veliký stan. Záchranáři, hasiči, vojáci a dobrovolníci spousta lidí co přijela s jedním cílem pomáhat. Do vesnice přiváželi spoustu věcí a materiálu z celé republiky. Po domech se rozvážela pitná voda chodili se ptát jestli něco nepotřebujme.Zdarma se rozdávali čistící prostředky. Další dny to bylo tak že voda a elektřina byli ještě nefunkční, ale už se na tom pracovalo. Všude se vyklízelo a odčerpávalo.
Náš taťka jel následující den pomáhat do Heřmanic, já bych toho s naším miminkem moc neudělala. Akorát by jsme se tam pletli a měla jsem plyn takže vařit a ohřívat vodu jsem mohla což bylo luxus, protože co se tohoto týče tak mnoho lidí bylo odkázáno pouze na elektřinu. Do Heřmanic jsem ještě pak všichni jeli třetí den po povodni. Ten den jsme byli vyzvednut s mamkou pro dědu pitnou vodu a potřebné věci v místní obecním úřadě, kde bylo vše a stále přijížděl další a další nákladní auta.

Velikou starost lidem co se jim dostala do domu voda byli promáčené zdi a pak to dlouhé vysušování. A pak otlouci zdivo a znova vše nahodit. Zkrátka čas dovolené a letní pohody se pro mnoho lidí proměnil na práci a starosti. A to vše jen díky přírodě, která nám někdy pomáhá, ale někdy nás může i pěkně vykoupat.




Možná že povodeň 2010 byla taková zatěžkávací zkouška i když pro někoho velmi krutá, myslím že jsme nepropadli v této zkošce dopadla dobře protože pomoci se dostávalo jak té profesionální tak hlavně té dobrovolné.


Pokud se načte jiné video nežli Voda srpen 2010 zde je odkaz

Můj den D

6. března 2011 v 20:56
Takže tentokrát něco do rubriky vzpomínání .
Probírám se fotografijemi které, jsou v albumech a skenuji je do počítače abych si je zazálohovala na CD.
Samozřejmě to vyvolává to spoustu krásných vzpomínek.
Podělím se o ně alespoň trošku .


Svatební

Jak jsem se stala pod-vodnicí....

11. července 2010 v 0:19 | atevit
Tak si tu zase tak trochu letně zavzpomínám.

Moje první vzpomínání na léto je asi tak z doby kdy jsem ještě neuměla plavat mohlo mi být tak kolem šesti let, V mé rodné vesničce bylo a stále ještě je koupaliště vlastně oficiálně víceúčelová nádrž, to se pojí s mými největšími letními vzpomínkami na dětství.
Koupaliště se dělilo na dvě části pro malé se skluzavkou,která už tam dnes není, a velká nádrž pro plavce kde největší hloubka dosahovala ke dvou metrům, alespoň co si pamatuji dřív to bylo napsané na tabulích, které už tam také nejsou.Dnes je koupaliště po nějaké té rekonstrukci a v současné době vypadá takto.

Velká nádrž, vzadu jsou žlutě natřené schůdky v tomto místě je 2m hloubka...
ko1
Malá nádrž vzadu kabinky vedle nich kdysi stála klubovna která složila místní mládeži, tenkrát se jim říkalo svazáci..
ko2
Malá nádrž, dřív tu bývala i klouzačka...
ko3

Já tenkrát ještě neuměla plavat byla jsem takový malí capart co se řáchal v malém koupališti pro dětičky a klouzal se na skluzavce za dozoru mojí maminy a nebo mého staršího bratra. Dno se mírně svahovalo, takže čím se šlo blíž ke zdi, která dělila malou nádrž od té větší tak bylo hlubší. Já tenkrát měla tu vodu po krk na konci malé nádrže. Takže jsem tam stačila.
Taky si pamatuji že moji vrstevníci, alespoň velká většina už plavat uměli. Já jsem byla dost nesmělá a opatrná. Sem tam se mi povedlo nějaké to tempo pod vodou ale jakmile jsem to zkoušela nad tak mě to táhlo dolů.
Seděla jsem s mamkou na obrubníku u malé nádrže. Pamatuji si jak mamka říká, abych tam počkala že si půjde zaplavat do velkého.
Tenkrát jsem neposlechla a chtěla jsem se jít na ní koukat tak jsem skočila do malé nádrže abych si zkrátila cestu ke zdi která dělila tu velkou, ale dno bylo kluzké a podjeli mi nohy a já se dostala pod vodu nečekaně, i když to bylo v místě kde jsem stačila a vodu jsem měla po ramena nějak jsem se tím leknutím zpanikařila a začala plácat rukama ale ne a ne se dostat nahoru nad vodu. Ještě dodnes když zavřu oči vidím modře natřenou zeď pod hladinou vody a ten zvuk jako by v dálce křik a hluk všeho co se odehrávalo nad hladinou a ten pro mě nehorší zvuk hučící vody v uších a pak????TICHO TMA !!!!Dál si nepamatuji....
A najednou ležím na dece a klepu se zimou a vy krkávám ze sebe obsah malé nádrže...
Mamka mě už neviděla jak se za jejími zády plácám ve vodě, prý mě z vody vytáhla jedna starší holka z naší vesnice.
Tak to dopadá když se neposlouchají rodiče...
Od té doby je pro mě problém potopit si hlavu pod vodu, nesnáším ten tlumený zvuk s hučící vodou v uších. Bojím se hloubky.
Plavu tam kde stačím do hloubky se odvážím pouze je-li někdo nablízku.

Malá a velká nádrž je rozdělená plotem, červená šipka označuje místo kde jsem se topila...
ko4
v dnešní době jsem ráda že se nemusíme nikam plahočit na koupaliště, nebo vyhledávat nejbližší vodní tok, pořídili jsme si takový ten klasický gumový bazén s filtrem, je to opravdu nenáročné a pohodlné. A naši prckové si ho užívají, nejvíc zatím ten starší. Bazén máme už třetím rokem a jsme spokojený. A hlavně není hluboký...

baz1


Taky jsem vyhrabala jednu starou fotku kde je vidět jak se to řešilo dříve.....

van
Ta bez pokrývky hlavy to je moje maličkost....

Jako děti jsme se chodili i koupat na řeku, bylo málo vody tak jsme z kamenů stavěli hráze. Řeka u které jsme zažívali dobrodružství se jmenuje Smědá a oklí řeky se říkalo Harta.

Pátek!...Velké prádlo

3. května 2010 v 20:13 | atevit
pr

Kdysi dávno když jsem ještě byla školačka byl Pátek dnem, kdy končila škola a začínal víkend, volno.

Ale pátek byl také dnem praní velkého prádla.
Tak schválně kolik z vás si vzpomene na velké prádlo, dnes když házíte špinavé prádlo do své automatické pračky
a přitom nastavujete program praní, teplotu a rychlost otáček ždímání, na displeji se vám ukáže doba praní.
Jestlipak si ještě vzpomenete na roky kdy ve vaší koupelně hučel motor pračky vířivky a hvízdaví zvuk roztočené ždímačky odstředivky.
Možná že ti mladší nebudou vědět o čem tady píši.
Teď si hodíte do své automatky prádlo a je jedno jestli je pátek či středa.

U nás doma každý pátek mamka napustila vanu studené vody do vířivky nalila horkou vodu a postupně se vhazovalo prádlo od bílého po tmavé a nakonec to nejšpinavější. Pomocí velké dřevěné vařečky se prádlo z vířivky nabralo a přehodilo do ždímačky u které už byl u výtoku připravený kýbl na vyždímanou vodu.
Při tomto manévru se vždy pořádně nacákalo na podlahu a všude okolo bylo mokro. Voda otékala i odpadem v podlaze a pokud se dobře nerozložilo prádlo do ždímačky tak vám pak pěkně skákala a musela se pořádně držet aby z ní netekla voda místo do kýble na podlahu.
Vyždímané prádlo se pak házelo do vany kde se máchalo ve studené vodě (ještě dnes si vzpomínám jak byla ledová a jak prádlo bylo těžké).Vymáchané prádlo se pak zase naházelo do ždímačky a pak putovalo na šňůry ven a nebo v zimě na půdu.
Vysvobozením pak bylo když se domů koupila nová automatická pračka tzv. Tatramatka.
Ta sice taky dělala rámus a občas poskakovala po koupelně ale zase bylo všude sucho a ušetřila se voda a nezábli ruce.
Já si pak ještě zopakovala praní ve vířivce se ždímačkou znova když jsme se s mým ještě tehdy přítelem(nyní manželem) přestěhovali do jeho rodného domu, kde jsme si rekonstruovali koupelnu.
Do našeho startu v novém bydlení nám pomáhaly ty to dvě elektrické pomocnice.
A v pátek když se přišlo z práce domů tak se pralo. Prali jsme spolu, práci jsme si hezky rozdělili jako když jsme prali s mamkou.
A konec máchání nastal když, jsem dostala od mamky penízky z mé vkladní knížky, jeli jsme si koupit novou automatickou pračku, která měla nastavení programů a nastavení ohřevu vody a otáčky při ždímání
a co bylo hlavní neskákala.
Teď už si spousta z nás neumí představit domácnost bez téhle skvělé auto pomocnice…..
A v pátek… už nemáme v koupelně plno vody.
pr2
Vyhrabala jsem pár fotek jako důkaz... vařečka,pračka a ždímačka.
Je to focené ještě v minulém tisíciletí a na hlavě mám svojí poslední trvalou....

A přidám ještě jednu vzpomínku a to když mamka byla v nemocnici a my s mojí babičkou jsme se rozhodli že vypereme.
Babička dala prádlo do ždímačky a já byla zrovna venku věšela prádlo, ještě dnes si vzpomínám na to jak jsem v chodbě slyšela rámus a babčino volání a pak jsem jí viděla jak se marně snažila honit ždímačku po koupelně. Nakonec se nám jí podařilo zkrotit, vypnout a vrátit na své místo. Akorát, že všechna vyždímaná voda byla na podlaze....
s1

Velikonoce,aneb....Pánové jen symbolicky.

27. března 2010 v 15:22 | atevit
kraslic
Ano ano čas letí a brzy tu budou velikonoce.
Velikonoce nejsou zrovna můj oblíbený svátek vzhledem k tomu že bydlím na vesnici. Už když jsem byla mladší a svobodná holka, tak to znamenalo jediné schovávat se a nevystrčit ani nos.
Vadilo mi že někteří kluci to brali dost vážně a vůbec ne symbolicky a po pomlázce někdy byli modřiny.
Pokaždé jsme se se sestřenicí domluvili a brzo ráno vyrazili někam se ukrýt, do stodoly nebo do blízkého lesíku. Nebavilo nás, čekat doma s ošatkou vajec a čekat za dveřmi na výprask a ještě je za to odměnit vajíčkem nebo lihovinou.


Takže my za každého počasí brzy ráno nafasovali batohy s dobrotami(malovanými vajíčky) a den před tím si naplánovali kde najdeme nový azyl a užijeme si den po svém a nebudeme muset dobrovolně a s úsměvem na tváři děkovat za výprask.

Ale jak už se stává několikrát se nám naše plány zhatili, a mi stejně ten výprask obdrželi.
Ale jen tak lehce jsme se nedali hájili jsme svojí čest a hrdost jak to šlo.

Jedny velikonoce si pamatuji, že jsme strávili tím že jsme se schovali u babičky nad prasečím chlívkem, nic nás tam nerušilo, protože pašík už byl ve sklenících se sádlem. Tak jsme tam trávili celé dopoledne, vysmáté tím jak jsme naše hochy doběhli. Poslouchali jsme jak koledují u babičky na dveře a jak nás v domku hledají jestli tam nejsme náhodu schované. Jenže babička o nás nevěděla tak jsme nemohli být vyzrazeny. Pokaždé když se ozvalo koledování tak jsme byli potichu. Když odešli tak jsme si tam povídali a loupali vajíčka k svačince.
A jak tak baštíme slyšíme hluk a bouchání na dveře a známe "Hody hody doprovody.....!"A pak následovalo otevření dveří a rozdávání odměny, naší babičkou. Podle hlasů jsme poznali a identifikovali naše bratrance a spol a zrovna těch jsme se nejvíc obávali. Neznali slitování a slova "jen symbolicky".
Byli jsme ticho a ani nedutali a čekali až odkráčí o dům dál. Dočkali jsme se,... pánové odešli a nám spadl kámen ze srdce a zase jsme se začali bavit.
"Aáááá tady jsou...." ve mě hrklo a vajíčko na kterém jsem si zrovna pochutnávala jsem vyprskla.
"Tak jdeme dolů dobrovolně nebo si pro vás máme nahoru dojít."
Ani nevíme jak byli jsme dole, věděli jsme že když nepůjdeme dobrovolně bude hůř. Ale to bylo i tak zbytečné, pánové se vyřádili a prý za to že nás museli tak dlouho hledat.
No ale stejně měli smůlu oni, my u sebe neměli žádnou lihovinu a vajíčka byla snědená, až tedy na to co jsem vyprskla. No a pro příští rok jsme neuschli.

velikonoce

Všem přeji Krásné Velikonoce a pouze Symbolickou pomlázku.

Čertovský plán....

30. listopadu 2009 v 16:28 | atevit


Za pár dní tu máme Mikuláše a já si vzpomněla na jeden zážitek dětství.
Jako každé děti jsme tento den v prosinci prožívali velmi intenzivně a smrtelně vážně, hlavně když se už blížilo to obávané datum . Jinak zbytek roku pohodička nebylo se čeho bát. Vlastně ono by to mělo být i v pohodě i ten den, alespoň podle mého názoru jsme byli s bráškou hodné dítka. Takže čeho by jsme se vlastně mi andílci měli obávat ..PEKLA haha, proč? Vždyť mi celí rok nezlobili.
Už si přesně moc nepamatuji kolik nám tenkrát bylo,ale myslím že já asi byla ještě ve čtvrté třídě a můj bráška v osmičce. No samozřejmě den D byl tu, tenkrát ještě na Mikuláše chumelilo a byla ta pravá prosincová zima.
Jednoho Mikuláše jsme si už užili u mamky ve fabrice kde každý rok tenkrát ROH pořádalo pro děti zaměstnanců Mikulášskou nadílku a kde jsme dostávali balíčky a kolekce zdarma. Vzpomínám si na to moc dobře jak jsme se snažili mi děti schovávat pod stoly a ze sálu se rozléhalo řinčení řetězů a hrůzu nahánějící čertovo hulákání a pláč dětí,které se vraceli přes celý sál ke svým rodičům. Teď když to tu tak sepisuji se tomu směji, ale tenkrát nám do smíchu nebylo. Srdíčka nám bušili a žaludky se nám stáhli a co bylo ještě nejhorší, když před příchodem Mikuláše a čerta zhasli a celý sál se ponořil do tmy a najednou řev a rachot řetězu rozzuřeného čerta, který do tmy hulákal: "Tak kde mám ty zlobivé děti, kde jsou???"
No a mi se s bráškou rozhodli, že jim to nedarujeme a něco na ně nachystáme. Že tento rok se tak lehce nedáme.
Tak jsme vymysleli plán a to ten že nachystáme pro čerty past, ani nás nenapadlo že by jsme se tenkrát mohli i připravit o balíček s dobrotami od hodného Mikuláše.
Plán byl samozřejmě tajný mamina neměla nic tušit. Od branky ke dveřím vedl chodníček bráška na každou stranu do zemně natloukl kolíčky a natáhl provázek, zamaskoval sněhem. Pak šel nahoru do pokoje a že bude pozorovat jestli už
jdou čerti s Mikulášem. Já jsem zůstala s mamkou dole a s něčím jsem jí pomáhala. Najednou bouchání na dveře a zase řinčení řetězu a já úprk co nejrychleji do koupelny. Mamka šla otevřít a pustila čerty s Mikulášem dovnitř. Pak mě zavolala, samozřejmě že jsem ze svého úkrytu musela ven a na řadu přišla básnička. Pak hned na to na mě čert spustil : " Kdopak to tam venku na nás připravil ty provazy tady si někdo koleduje o cestu do pekla." I když jsem viděla, že čert je převlečený bratránek a v ostatních jsem poznávala jeho partu kamarádů s třesoucím hlasem a zbabělým strachem jsem mu odpověděla, že to byl brácha
. "A kdepak je tvůj bratr, máme tady ještě jeden pytel prázdný". Já se držela mamky jako klíště. Mamina pak zavolala na brášku, oba jsme museli slíbit, že už to neuděláme a že budeme celý rok hodný a budeme se učit. Pak nám dali balíčky na oplátku dostali na cestu něco na zahřátí. A já si oddechla, že nemusím do toho špinavého pytle. Všimla jsem si že byl děravý třeba by se mi podařilo tu díru zvětšit a utéct jim zpátky domů. Jo a ještě bych vysvobodila brášku….

Jak to bylo před pěti lety.Krásné vzpomínání....

2. listopadu 2009 v 13:28 | atevit

Dlouhý víkend Leden 2005

Radimek se narodil na 42 týdnu. Na svět moc nepospíchal. Po třech dnech dojíždění na vyvolávací injekce mě paní doktorka oznámila nástup do porodnice druhý den ráno což bylo 28.1.2005. Takže ve čtvrtek večer jsem si hezky zabalila věci a v pátek ráno jsem vyrazila na autobus, protože tatínek byl v práci a já jsem se cítila dobře tak jsem trvala na tom že cestu do porodnice zvládnu sama. Také jsem stihla z autobusu zamávat mamce. Ta mi pak vyprávěla jak to obrečela, když mě viděla jak jí s obavou v očích mávám. Já se ani tak nebála ale nikdy bych si nepomyslela, že pojedu porodit naše miminko autobusem. No a vše dobře dopadlo a v neděli 30. ledna za skvělé pomoci pana doktora Dlouhého a vzorné podpoře tatínka jsme přivedli na svět našeho Radimka. To by opravdu DLOUHÝ víkend.
První slova která jsem řekla když mi po odstřižení pupeční šňůry dali Radimka do náruče byli ten je teploučký.
Pan doktor pochválil tatínka a prohlásil že z nás budou určitě skvělí rodiče. Radimek byl po celou dobu hodný a ani neplakal, pak mi ho přinesli aby se poprvé přisál a šlo mu to hned napoprvé. Všichni kdo viděli Radimka včetně sestřičky i Babičky hned po porodu se shodli na tom že je po mamince, ale to netrvalo dlouho druhý den už se nám začal měnit na tatínka. Babička se strejdou Lubošem čekala celý porod s obavami před porodnicí, když viděla svého prvního vnoučka tak se štěstím rozbrečela. Pepa se stal tím nejšťastnějším taťkou na světě.
Radimek byl v porodnici hodny hezky a klidně spinkal a papal. Plakal akorát když ho zabolelo bříško.
31. ledna První den po porodu pondělí

Miminko mi dají na celý den až zítra, dnes ještě musím odpočívat na návštěvu smí jen tatínek a mamka. Sestřička mi nosí Radimka na pokoj, je krásný. Dělám první fotku. Je hodny a klidný. Spinká a je tak maličký a voňavý. Pořád se na něho dívám.Tatínek přišel na návštěvu byli jsme na pokoji a kochali se pohledem na naše krásné miminko
1. února První prohlídka kyčlí úterý

V 5:00 hod první kojení. Po snídani přišel doktor na kyčle Radimek je v pořádku a mám mu dávat dvě plínky. Po kontrole jsem si odvezla Radimka na pokoj. Dostala jsem instrukce kdy mam miminko přebalovat a kojit. Přebalujeme u sester. Taky jsme dostali papír s tabulkou kam budeme zapisovat krmení, čůrání a kakání. Na den jme vyfasovali tři plínky. Radimek při bumbání usíná. První velká návštěva na pokoji tatínek, babička Věrka, děda Emilek a strejda Luboš.
2. února První velká návštěva středa
Ráno v 5:00 budíček kojení Radimka přinesli celého zabaleného v plíně vykoupaný, voňavý , očička dokořán tak krásně na mě koukal. Přes den kojíme každé dvě hodiny. Návštěva: tatínek, babička, děda Emilek, strejda Luboš. Tatínek přišel ještě večer.
3. února HURÁ!Máme mlíčko čtvrtek

HURÁ! A třikrát SLÁVA máme mlíčko a Radimkovi chutná.
Hezky papá pokud při tom neusne.
Před každým bumbáním sestřička Radimka zváží abychom zjistili kolik toho vypil. S výsledkem vážení jsme spokojené. Radimek vypije šedesátku.
Jestli budeme nadále takto vzorný tak bychom měli jít v pátek domů. Návštěva: Babička Eva, teta Hana a Hanička , děda Olda, teta Lída. Na pokoj přišla nová paní. Radimek byl hodný a spinkal v nákupním košíčku jako miminko. Tatínek tu byl samozřejmě taky a vyfotil Radimka jak papá. Radimek je celý táta "jako by mu z oka vypadl".
4. února Loučení s porodnicí pátek

Ráno velká vizita jdeme domů až odpoledne dostanu ještě dvě injekce taky se musí jít ukázat v neděli. Radimek je v pořádku, po snídani dostal propouštěcí papíry. Čekáme do 15:00hod, no alespoň jsme stihli ještě jednu návštěvu kamarádka Ivanka. Odpoledne pro nás přijel tatínek HURÁ domů. Ještě jsme napsali v porodnici do knížky poděkování.
Tak jsme doma, všichni kdo tu byli se přišli podívat na našeho chlapečka. Tatínek musel večer do práce tak tu s námi spala babička z Kunratic. Obě jsme toho moc nenaspali pořád jsme se budili a koukali jestli je Radimek v pořádku. Radimek byl hodný a spinkal. Radimka jsme nekoupali jen jsme ho otřeli mokrou žínkou, vykoupeme ho zítra.
5. února Radimek papá a papá? sobota
Ještě že tu mamka je o všechno se postarala já jsem celý den kojila, přebalovala a kojila. Radimek papal každou hodinu někdy i méně protože při tom usnul a tak se dost nenapil. Také ho trápí prdíčky ještě neumí dost tlačit. Když ho bolí bříško tak mu dám mlíčko, to vždy pomůže. Dopoledne přijel děda pro babičku.Bude to Radimka první noc s maminkou a tatínkem. Zítra musím na nějakou dobu Radimka opustit, přijede děda s babičkou. Babička s tatínkem budou hlídat a já pojedu k doktorovi na kontrolu, jestli je vše ok. Radimek při koupání trošku plakal hlavně při oblékání to se mu moc nelíbilo.
6. února První noc tatínkem neděle

V noci jsme krmili a přebalovali s tatínkem. Radimek si i trošku poplakal, ale když jsem mu dala napít mlíčka tak hned usnul. Nejlépe se mu spinká u maminky na bříšku, slyší srdíčko a je klidný. Ráno přijel děda s babičkou, tatínek měl strach že bude Radimek plakat až budu pryč, ale on byl hodný a spinkal. Kontrola dobře dopadla, to se mi ulevilo! Ještě jsem stihla vyjednat Radimkovi pojištění se spořením. Babička nám uvařila tak jsme se mohli celý den věnovat našemu miminku.


Ještě něco to pití mlíčka Radimkovi vydrželo 3 1/2 roku

Tvrdý náraz! Aneb zvědavost se nevyplácí.

27. října 2009 v 16:43 | atevit


Už je to dlouho co se mi to stalo myslím si že to bylo v 19 letech. Myslím že to byl pátek jako každý jiný. V práci, v malé dílničce kde jsem pracovala se svými kolegyňkami.
Pracovali jsme v jedné nejmenované firmě na elektronické výrobky . Začínala jsem zde jako sedmnáctiletá vykulená holka po vyučení a vytrvala jsem zde až do svých třicátých narozenin, kdy jsem konečně
otěhotněla a stala maminou.

Pracovalo se mi v naší firmičce dobře a to proto že jsme tam byli všichni jako jedna velká rodina a okolo sebe jsem měla skvělé kolegyně. Zažila jsem zde třináct let byla to taková škola života, přebírala jsem od svých starších spolupracovnic mnoho rad, moudrých rad do života a našla si tu kamarádky vrstevnice s kterýma jsem užívala volné chvíle a výpravy na diskotéky a jiné radovánky co patří k tomuto období. Prostě spousta zážitků.
A ten jeden vám teď popíšu. V ten moment to zrovna k smíchu nebylo ale teď už se tomu směji a kroutím hlavou co jsem byla za trdlo.
Takže zpátky ke zmíněnému pátku.

Byla jsem na své dílně a zrovna čas na svačinu. Já se svou jednou kolegyní se rozhodla, že se podívám do vedlejší budovy, kde navštívíme jinou naší spolupracovnicí. Také jsem se chtěla dohodnout s kamarádkou na diskotéce, kam jsme měli vyrazit následující den. Vyšli jsme z dílny a já zahlídla jak z protější budovy vyšel z dílny mistr s nějakou paní která zde nepracovala (později jsem se dozvěděla že se byla ptát na práci).I když jsem jí viděla zdálky vypadala velice atraktivně ne že by mě zajímaly ženy, ale zvědavost čistě ženská mě přemohla. Se slovy "Kdo to je?" Jsem vyrazila směrem k budově rychlím krokem(skoro klusem), jen abych si jí prohlédla podrobněji z okna prvního patra. Vyběhla jsem schody a mířila ke dveřím dílny odkud bych měla mít skvělí výhled.
Už, už jsem šahala po klice ale v té rychlosti se mi ruka po klice smekla dveře se neotevřeli a já přímo ústy (hubou) narazila na dveře. Prý to byla rána až to dílnou zadunělo.V dílně prý všichni stali opařený a koukali na dveře a přemýšleli jestli prý není zemětřesení nebo jestli nepadají schody. Já po tom nárazu ještě nějakou tou snahou co ve mně byla otevřela dveře a místnosti uviděla vyděšené obličeje zúčastněných. A ony zase můj bolestivý obličej, Z úst se mi spustila krev. Najednou jsem něco ucítila v puse, hlavou mi proběhlo jediné ZUB …..!!!! Ne to ne můj zub. A opravdu přední zub byl vejpůl jazykem jsem marně a marně hledala a nechtěla věřit. Pak si už jen vzpomínám jak klečím dole v přízemí na WC u umyvadla a u mě stojí jedna z kolegyň a oplachuje mi studenou vodou obličej. Se slovy "Co jsi dělala proboha?"
Pak mi přiložila kapesník k ústům s tím že musím k zubaři aby se mi podíval na má rozbitá ústa. Venku se mě ujal náš pan řiditel a odvezl mě ke zdejšímu zubaři. Celou cestu jsem brečela a myslela na to že zítřejší diskotéka je v háji. A na tu paní, která mě tak strašně zajímala jsem už zapomněla. No u zubaře mi sešili ret, má zvědavost mě stála dva stehy a měsíc bez úsměvu protože jsem musela čekat až se naražený zub zhojí a pak mi moje paní zubařka zub nastavila. No nebylo nic poznat, ale já byla o poznání zkušenější, že zvědavost mě může stát i zub……
 
 

Reklama